Přílet do Melbourne

Tak a je to tady. Čas na to rozloučit se s krásami Nového Zélandu a vydat se na cestu do Austrálie. Let byl celkem v pohodě. Po vystoupení jsem se bála imigračního s tím, že jsem nevěděla, na co se mě budou ptát, jaké všechny dokumenty budou chtít vidět. No, bála jsem se úplně zbytečně. Nejen že jsem měla všechno naprosto v pořádku, ale hlavně po mě chtěli jen pas a to bylo vše. 

Hurá, jsem tady!!!

V Melbourne budu jak studovat, tak působit jako au pair. "Taťka" mě měl čekat na letišti. Měli jsme se najít na prvním místě, kam mohou jít lidé přivítat ty, kteří právě přiletěli. Měla jsem informaci, že pokud bychom se nenašli tam, měli bychom se sejít u kavárny. Google mapy mi našly, že kavárna se nachází mimo letiště, a tak jsem se tam snažila dostat. Musím říct, že v místních 22:45 bylo opravdu horko. Po x metrech, které jsem i s kufrem nachodila, jsem narazila na pána, který mě sám od sebe oslovil a pomohl mi najít kavárnu. Respektive mi řekl, že se nachází v letištní hale. Šla jsem tedy zpět a ptala se v hale ve stánku Vodafone, kde se ta kavárna nachází. Byli tam dva páni, kteří mi řekli, že netuší. Vtipné bylo, že ta kavárna se nacházela hned vedle jejich obchodu a ještě vtipnější bylo, že ta kavárna byla přesně naproti východu, ze kterého jsem po přistání vyšla já..

 Přivítali jsme se, vzal mi kufr a společně jsem šli k autu. Cestou mi vyprávěl, že tu před pár dny bylo 45 stupňů!!! Nasedli jsme to bílého superchytrého Volva a měli před sebou půlhodinu domů. Cestou jsme si dost povídali a musím říct, že na mě udělal velmi dobrý dojem. Byl dost vtipný :-). Doma mě přivítala jejich fenečka Kimba a Michelle (mamka). Děti spaly. "Mamka" s "taťkou" mi ukázali pokojíček a já si jen strčila mobil do nabíječky (jaká krása nebát se o baterku, a nebýt v režimu letadlo, když jste byli před tím dobu tři na jednu autonabíječku) a usla jsem jako mimino.