Proč Austrálie a Nový Zéland

Ti z Vás, kteří četli mou dřívější stránku (andy na cestach) vědí, že tato cesta nezačala zrovna plánovaně a šťastně... Stejně tak je tomu i tahle cesta do těchto dvou vzdálených lokalit. No, doufejme, že skončí stejně tak dobře, jako všechny mé předešlé cesty :-).

A teď k tomu, Proč Austrálie a Nový Zéland...

Původní plán byl totiž "trochu" jiný - USA. 

Nezdařilá cesta do USA    (pozor - dlouhé)

Co si budeme, snem snad každý puberťačky (a určitě nejen její :-D) je vydat se do Ameriky. Nejlépe narazit v Beverly Hills na známého herce, dát si romantickou večeři u Brooklynského mostu, nebo se kochat výhledem na noční New York. I já jsem k nim patřila. Přiznám se k tomu, že jsem tohle všechno měla jako nedosažitelný cíl a sen. Ale čím jsem starší, uvědomuji si, že vlastně nic není nemožné a že všechno není tak složité, jak se na první pohled zdá...

Musíš si pro ten sen jít. On za tebou nepřijde. Musíš se snažit a nevzdávat se. To je to, co mě moje snaha o to odjet do USA naučila:

NEVZDÁVEJ SE...

Když jsem viděla na stránkách své univerzity, že je možnost vyjet na studijní pobyt do USA k Chicagu, ihned jsem začala psát přihlášku, motivační dopis a zjišťovat všechny potřebné informace. K mému neštěstí (nebo snad štěstí?) mě do programu nevybrali, jako hlavní důvod bylo to, že k tomuto pobytu nejsem v rámci svého studijního oboru vhodným adeptem. Když mě přišel e-mail s tím, že nejsem vybraná, byla sem zklamaná.. Přemýšlela jsem, jak jinak se do USA dostat. Samozřejmě, že bych mohla jet na 14-ti denní okruh, ale mnohonásobně víc mě láká do zemí nahlédnout jako něco víc než turista. Strávit v zemi více času, dostat se mezi místní.

Jak se tam tedy dostat? Jaké jsou další možnosti?

Studijní pobyt nevyšel, co takhle zahraniční stáž? Našla jsem si veškeré české školy v USA a bez ohledu na jejich lokalitu, jsem začala kontaktovat všechny české školy v USA. Hned druhý den potom, co jsem se dozvěděla, že nejsem vybraná na studijní pobyt. Pamatuji si to úplně přesně. Měla jsem počítač a seděla jsem v Crosscafe s mým oblíbeným čokoládovým dortem a zeleným čajem. Jo a určitě jsem si dávala fotku toho všeho na instastories... Nepamatuji si přesné množství těch škol, kterým jsem psala, ale vím, že dvě ředitelky českých škol mi odpověděly. Jedna z nich mi sedla hned od začátku. Je ředitelkou české školy v Atlantě. Ten název toho města se mi moc líbil, ačkoliv bych o něm něco věděla. Snad jsem si ho jen spojila s Coca Colou (kterou mimojiné nepiju, ne ani s rumem :-D). Podívala jsem se, kde se nachází a když jsem zjistila, že je blízko Floridy, už jsem se viděla někde na pláži poblíž Miami... Psaly jsme si spolu přes e-mail, volaly přes Skype a od školy jsme se dostaly k tomu, že bych vlastně mohla nastoupit hned a zároveň u nich bydlet a pomáhat s hlídáním dětí. Kvůli mému studiu na UHK tohle bylo nemožné, nicméně v kontaktu jsme zůstaly a já zjišťovala čím dál víc informací.

Samozřejmě, že bych se do USA mohla podívat přes Work and Travel jak jsem původně chtěla, nebo s jinými organizacemi, ale to mi přišlo takové nějaké, nevím, jednoduché? Proč to udělat jednoduše, když to jde udělat složitě, že? PS. ne, fakt nevím, kde se ve mě tyhle názory a uvažování vzaly, vždyť před pár roky bych si vybrala tu nejjednodušší cestu, nebo radši žádnou..

Zjistila jsem, že pokud bych odjela učit do české školy v USA, pracovala bych tam pouze jako dobrovolník. Nedostávala bych tedy žádné peníze. !! ALE !! dostala bych stipendijní příspěvek od UHK, jak jsem si sama zjistila. S ním by to šlo hned všechno lépe. A co víc, dostanu i další kredity za zahraniční stáž! Jak by to bylo se školou? Rozhodně bych nepřerušovala. Veškeré požadavky na předměty bych musela plnit stejně tak, jako ostatní. Zkoušky a zápočty dodělat v řádných termínech..Jak to je s vyučujícími? Tak, jako vždycky. Jeden z mnoha vám dá "úlevu" s tím, že konáte to, co ostatní žáci ve škole, no a ti ostatní, vám přidají práci navíc - podle nich jste totiž na dovolené a vlastně nic neděláte :-) .

No a pak už to šlo všechno tak moooc rychle - teda, moje uvažování a plánování, všechno ostatní se vleklo..

Našla jsem si našla i česko-americkou rodinu u které bych bydlela, začala plánovat, jaké výlety bych mohla ve volných chvílích dělat, ale z toho všeho rychle sešlo..

Jelikož jsem chtěla v USA strávit více než tři měsíce, musela jsem jít žádat o víza na ambasádu do Prahy. Vzala jsem si "day off" ve škole a udělala si výlet do Prahy s jasným cílem: získat víza (typ B).. Vyplňování všech formulářů a dokumentů zabralo dost času, peněz a energie. Já, poctivka, jsem si sehnala všechny papíry, které měly sloužit ke zvýšení šance na získání víz. Šla jsem žádat o víza B1, které se uděluji na půl roku..

Od chvíle, co jsem vešla do dveří americké ambasády jsem začala být nervózní. Po chvíli mě to ale přešlo, protože jsem si řekla, že mám vše pro to, abych víza dostala.. Vešla jsem do místnosti plné lidi, kteří čekali na víza stejně jako já. V rukou jsem svírala své doporučené dokumenty (představte si štus dokumentů) a představovala jsem si, jak asi bude rozhovor mezi mnou a "paní za okénkem" vypadat.

Shrnu to.. "rozhovor" trval dvě minuty po kterých mi paní oznámila, že mi byly víza zamítnuty. Nechtěla vidět žádný z mých dokumentů (představte si štus dokumentů) a když jsem se zeptala na důvod proč, dala mi do ruky papír a ukázala mi směrem ven. No, po odchodu z dveří jsem začala bulet jak želva. Tento superrychlýaarogantní rozhovor mě stál necelé čtyři tisíce korun, dvě hodiny čekání, a neskutečně energie.

První pokus o získání víz nevyšel, ale nechtěla jsem to tak rychle vztát a tak jsem zkusila vymyslet jinou variantu.

V den dalšího pokusu jsem si dělala zápisky do poznámek, které jsem chtěla hodit na blog, který v tu dobu ještě nebyl (nebyla chuť a čas). Konečně je můžu zkopírovat a hodit sem a tady jsou :-)..

"Je listopadový čtvrtek, 6:30, mrzne. Sedím ve vyhřátém vlaku a směřuji do Prahy kvůli žádosti o vízum. Tentokrát ne o vízum typu B, ale o vízum typu J.

Spojila jsem se s americkou au-pair agenturou, která nabízí programy v Americe. Osobně nemám ráda agentury. Přijde mi zbytečné platit za jejich služby, když si většinu věcí (snad i všechny) můžu zařídit sama. Nicméně v mém případě už nebyla jiná možnost, jak se do USA vydat. No a jelikož jsem domluvená s mou univerzitou v ČR, s českou školou, ve které budu v USA učit i s rodinou, u které bych bydlela a starala se jim o děti, byla by velká škoda, kdybych to "nechala být" a nezkusila to.

Takže jsem zaplatila poplatek agentuře, ve kterém je mimojiné zaplacená i letenka. Tento poplatek stál 27 000 Kč. Oběhala si doktory (kteří byli absolutně neochotni vyplňovat papíry), školu a další věci, zaplatila vízový poplatek (zase) a dojednala schůzku na ambsádě. Teď sedím ve vlaku. Rozmrzám, jelikož ještě není ani sedm ráno a venku je -7. Už se těším, až mi "stevard" v Regiojetu donese horký čaj. Kdo ví, třeba si dám i ten skvělý tvarohový dort za 9 korun, je ráno, tak by ho ještě mohli mít.

No a abych měla překvápko, hned ráno mi ho vesmír připravil. Můj vlak měl zpoždění 75 minut. No, naštěstí má Regiojet super věc a to tu, že vám dá o zpoždění vlaku vědět. Takže mi přišel mejl, hned potom, co jsem vstala, jsem volala na infolinku a tam mi ochotná (není myšleno ironicky :-D) paní jízdenku stornovala, a tak jsem si mohla booknout jízdenku jinou. Taky od stejné společnosti, kterou řadím do škatulky "kafe zadarmo a levný a chutný zákusek". Mimojiné jedu stejným spojem, kterým jsem jela minule, při nepovedeném pokusu o získání víz. Tak snad je to to jediné na dnešním dni, co se bude opakovat.

Jelikož jsem si naplánovala trasu tak, abych k budově velvyslanectví přijela akorát, zpožděný vlak mi moc neprospěl. Měla jsem co dělat, abych se stihla dostat k tramvaji, která by mě jako jediná odvezla na místo včas. Nestihla jsem si ani koupit lístek, a tak jsem musela jet na černo. Z toho jsem byla ještě víc nervózní než z nastávajícího vízového rozhovoru. V hlavě jsem si vymýšlela příhody, které bych případně použila při "chycení" revizorem. Nicméně to naštěstí nebylo potřeba. Konečně moje zastávka a již známá cesta k velvyslanectví.

S celkem dobrou náladou přicházím před budovu ambasády, kde si 25 minut v mrazu čekám na to (společně s celou frontou lidí), než nás po jednom začnou pouštět dovnitř. Scénář se opakuje. Opět se podepsat, sundat batoh, projít bezpečnostní branou, dostat lísteček s číslem na triko a hurá do schodů. Plná místnost lidí, kteří nevědí co čekat a já, která si jde zkušeně pro pořadový lístek a sedá si naproti televizi, jelikož čekat budu opravdu dlouho. Vysílají anglicky, takže se aspoň naučím nějaké nové slovíčko. Aby těch informací nebylo málo, dozvídám se, co dělala paní s pánem celý včerejší den i to, co budou dělat dnes k večeři a co všechno musí nakoupit.

Každý druhý, kdo vejde do této místnosti si nedojde pro pořadový listek (málokdo už má tu čest žádat si podruhé žejo a pak může dělat machry, že ví, co dělat :-D), a tak asi třem lidem vyčaruji úsměv na tváři tím, že jim řeknu, co mají udělat.

Konečně se moje číslo zobrazí na obrazovce, a tak můžu vyrazit. U prvního okénka je čech. Dám mu pas a jdu si zase sednout. Místo u telky je obsazené, a tak si přesedám k ruskám, které též čekají na udělení viz (dvě vízum dostanou, jedna ne...). Druhé okénko je od toho, abych vložila do systému své otisky prstů. Poté si jdu zase sednout. Konečně třetí okénko a pozor !! déle než dvouminutový rozhovor s američanem.

Všechno vypadá dobře, dokonce se i usmívá. Do chvíle, než se mě zeptá, co se od doby, kdy jsem si naposledy žádala o vízum změnilo. Jestli jsem se vdala, nebo si našla trvalou práci. Když jsem odpověděla dvakrát ne, začal něco datlovat do počítače a mě bylo jasné, že za chvíli dostanu zase ten prokletý papír, na kterém bude napsáno, ze mi bylo vízum zamítnuto. Ještě před tím jsem mu předložila své dokumenty z agentury (pochvala za to, že je chtěl vůbec vidět), kterou jsem chtěla podchytit to, aby mi byla víza opravdu udělena, zdůraznila jsem své studium. No, bylo mi řečeno, ať si přijdu, až mi bude 30-40 let. Nechtěla jsem to hned vzdát, a tak jsem mu začala vysvětlovat, že už mám zaplacené letenky, poplatek agentuře (a to jsem nelhala). Za pokus to stálo, ale bylo to k ničemu. Tak já nevím. Až budu mít trvalou práci, manžela a děti, myslíte, že budu chtít odjet jen tak do Ameriky víc než na tři měsíce? Že dostanu v práci volno na takhle dlouhou dobu?#wtf

Nedalo mi to a šla jsem si pro nový pořadový lístek, abych se dostala k prvnímu okénku a promluvila si s čechem o mých možnostech. Po další hodině čekání jsem se konečně dostala na řadu a mluvila s nim. Bylo na něm vidět, že se celkem divil tomu, že i přes všechny dokumenty, které jsem měla. mi bylo vízum zamítnuté, řekl mi, že se nedá nic dělat a ať to zkusím jindy. Asi by si rádi přivydělali za další vízový poplatek mnou uhrazen. #thanksalot

Ubulená volám mamce a jdu do nejbližší kavárny na kávový "shot". Ještě si chvíli pobrečím, aby se měli japonci na co dívat a začínám přemýšlet nad tím, jaké další možnosti mimo Ameriky jsou. #neverbackdown

Tahle zkušenost mě stála něco kolem 10 000, což pro studentku (a ještě k tomu před Vánoci) není malá částka. Ale pořád to jsou jenom peníze :-)."

Tak takhle jsem dopadla s Amerikou, ikdyž jsem byla zklamaná a smutná, díky lidem, kteří jsou naladěni jako já (#believeinuniverse) jsem pochopila, že se ve finále vlastně nic moc nestalo. Amerika mi prostě není souzena.

Vesmír mě chce v Austrálii

Před dvěma lety jsem narazila na možnost studia v Austrálii. V té době jsem si zjišťovala informace, volala jsem do různých agentur a ptala se jich, jak to vlastně chodí. Potom z toho tak nějak sešlo. Ve chvíli (zmíněné výše), kdy jsem seděla v kavárně a přemýšlela nad tím, proč Amerika nevyšla, jsem si vzpomněla na Austrálii. Ihned jsem volala do dvou agentur s dotazem, zda nemají ještě v ten den (abych nemusela do Prahy jezdit znovu, trochu líná jsem no.. :-D) volno na schůzku. Jedna z agentur čas měla, a tak jsem se domluvila na schůzce. Skočila jsem si na rychlý oběd, utřela slzy a procházkou došla na Florenc, kde sídlí agentura kukabara. Otevřel mi usměvavý pán, se kterým jsem mimojiné mluvila před těmi dvěma lety, kdy jsem se o Austrálii začala zajímat (?!). Dozvěděla jsem se informace o to, že pokud bych se do Austrálii vydala více než na 3 měsíce, jakože určitě, musela bych studovat. Jelikož studium je placené, musela bych si najít práci, abych vyžila.

Po hodině vyprávění jsme se rozloučili a za pár minut mi na e-mail přistálo pár základních informací i s průměrným rozpočtem výdajů, které bych jako student měla. Když jsem si tyto informace ve vlaku četla, pamatuju si, že jsem si řekla, že to je nereálné zhlediska výdajů. Vím, že bych podporu od rodičů měla, ale ráda bych se osamostatnila i v tomhle.

Jelikož jsem typ, který moc neutrácí a má našetřené peníze, řekla jsem si, že do toho půjdu. Byla by hloupost toho nevyužít. Ve škole mám vše zařízené, doma se počítá s tím, že odjedu a i já jsem psychicky nastavená na to, že odjedu pryč (vše spojeno s původním plánem USA). Agent mi řekl, že studenti, kteří v Austrálii studují si vybírají ze tří možností:

a) studovat na univerzitě - nejdražší volba

b) studovat odborné předměty

c) studovat v jazykové škole - nejlevnější volba

Ani nejlevnější volba, není levná - o tom někdy jindy. Rozhodla jsem se pro studium v jazykové škole. Většina studentů si v Austrálii najde bydlení a práci ke studiu. To bych nebyla já, abych nevymyslela něco originálnějšího, žejo :-). S agentem jsme se bavili o možnosti působit v Austrálii jako au-pair. Agent mi doporučil zaplatit si demi-pair agenturu (demi-pair je to stejné jako au-pair s tím rozdílem, že pracuje méně hodin a rodina musí akceptovat vaše chození do školy). Za tu bych si ale musela zaplatit a mě to přišlo jako vyhozené peníze, a tak jsem se rozhodla si najít rodinu sama. Nebylo to úplně snadné, ale nakonec jsem našla! Více o ní na stránce "AUSTRÁLIE" (viz výše)

Napsala jsem také paní z UHK, která se zabývá zahraničními pobyty studentů jako jsem já se žádostí o stipendium. Zaslala jsem jí podklady, které mi poslal pan z agentury (líbí se mi mu říkat agent a odteď mu tak budu říkat i tady) a před Vánoci jsem dostala zprávu, že mi UHK přispěje určitou částkou (na naše poměry celkem vysokou, na Austrálii už ne tak vysokou) na můj studijní pobyt v Austrálii.

Tak nějak to začíná vše vycházet co?

Nejlepší zpráva a potvrzení o tom, že Austrálie je tou správnou volbou pro mě je tohle:

S pomocí agenta jsem vyplnila veškeré papíry a poslala mu je. On je odeslal na velvyslanectví a za dvě hodiny mi volá.

"Andreo, tohle se mi za 20 let mé práce nestalo. (první myšlenka, kterou jsem při těchto slovech byla ta, co se zase podělalo) Před hodinou a půl jsem zasílal vaši žádost o víza a teď mi přišel e-mail s potvrzením vaší žádosti. Máte víza, zítra můžete klidně letět." Div jsem se štěstím nerozbrečela (po té zkušenosti s Amerikou). Byla jsem tak moc šťastná a vděčná že se to povedlo O:-).

To byl ten moment, kdy jsem si řekla, že ta Amerika pro mě asi fakt nebyla a že mám prostě jet sem...

A co ten Zéland?

Když jsem si vzala do ruky mapu, řekla jsem si, že Nový Zéland a Austrálie od sebe nejsou zase tak daleko. To sice ne, ale mapa celkem zkresluje.. Nicméně před svým půlročním pobytem v Austrálii si udělám třítýdenní pobyt na Zélandu. Tam budu 14 dní pomáhat s hlídáním dětí v jedné novozélandské rodině, ve volných chvílích budu cestovat a následujících 7 dní budu cestovat po různých koutech severního ostrova Nového Zélandu.