Huka Falls, Taupo

V šest nás vzbudil budík, protože jsme museli co nejdříve sbalit stan - kdyby tam náhodou přijela kontrola. Připravila jsem si věci na výlet, sportovně se oblékla a radostně šla snídat s výhledem na přehradu a vycházející slunce. Pak jsem čekala na to, až se připraví ti dva a vyrazili jsme. 

Hned od místa, kde jsme spali, jsme mohli vyrazit na vodopády Huka Falls. Nacházely se  sedm kilometrů od nás. Nakonec jsme nachodily 35 kilometrů. Což pro mě, jakožto v poslední době pěkného lenocha, byl docela záhul. Nejdříve jsme došli k Huka Falls. V průvodci jsem se dočetla, že pokud bychom chtěli naplnit olympijský bazén, díky vodopádům bychom ho naplnili za 11 sekund. Tam jsme se dokázali krásně ztratit mezi sebou. Já a Mario jsme ztratili Míšu. Čekali jsme, volali jsme a nic. Tak jsme si prošli vodopády, kochali se krásnou přírodou všude kolem nás a pak se rozhodli jít do centra města Taupo. 

To podle tabule mělo být 5,5 kilometrů. Cestou jsme si šli zaplavat do řeky. V jedné části u břehu byla voda teplá, a tak jsme se nejdříve pěkně zchladili v studené a pak se vyhřívali v teplých proudech. Vše bylo opět zadarmo a plně to nahradilo horkou vanu. Došli jsme do města. Cesta opět "zkopce dokopce". Já už dostala opravdový hlad a těšila jsem se na nějakou baštu ve městě. Mezitím co jsme přicházeli do města, nám napsala Míša, že je ve městě a kde přesně je. Sešli jsme se tam a byli rádi, ze jsme se sešli. 

Podívali jsme se k jezeru Taupo - největší jezero NZ a potom jsme se zase (tentokrát dobrovolně) rozdělili. Já a Mario jsme šli jinou cestou než jsme šli předtím a Míša šla cestou stejnou. Sešli jsme se u auta. Já s Mariem jsme přišli v sedm, lehli si do auta a odpočívali. Po dvaceti minutách přišla Míša, sedli jsme do auta a já, už jako zkušená řidička, řídila do jiného kempu. Tentokrát do kempu, kde jsou povolené stany.

Takže stan stavíme za světla a povede se nám to hned. Dnešní čas asi tak 5 minut, což je po včerejších dvou hodinách opravdu pokrok. Po krátké pauzičce se vydáváme do města. Chceme si dát pivo. Co ale nečekáme je to, že po deváté večer bude všude zavřeno. Přece jen nacházíme jeden bar, kde je otevřeno. Na dveřích je napsáno, že pokud máme viditelné tetování, neměli bychom chodit dovnitř. I tady porušujeme pravidlo, jelikož já s Mariem máme nejedno..

Dávám si dvě sklenky místního vina a vím, ze kdybych si dala další dvě, roztancuju celé    "mrtvé" město. Nicméně po dvou sklenkách odjíždíme a o půlnoci už ležím na skorovyfouklé matraci s Míšou ve stanu. Tentokrát se budím kolem jedné v noci a nehodlám dalších x hodin mrznout, a tak se vkrádám do auta.