Kvůli tomu, že jsme neměli k dispozici auto a nemohli jsme tedy začít náš společný roadtrip, který byl naplánován ode dneška, musela jsem vymyslet náhradní program.
Ráno jsem si trochu pospala v hostelu, balila si věci a před desátou jsem odevzdávala klíče na recepci. Nechala jsem si kufr a batoh u recepce a dohodla se, že se pro ně navečer vrátím a pojedu pryč. Dnes totiž spím u Mariova hostitele. Jeho ubytování je sice mimo město, takže se s veškerou svou bagáží celkem projdu, ale aspoň zítra vyjedeme brzo a nebude se pro mě muset zajížděl do centra.
V hostelu na recepci jsem se ptala, jestli je možné někde v blízkosti Aucklandu surfovat. Nic moc jsem se nedozvěděla, a tak jsem se rozhodla jet jen tak lenošit na Mission Bay. Slečna, která pracovala v hostele mě slyšela a nabídla mi, ze mě může ukázat cestu a doprovodit, protože v té lokalitě pracuje. Sbalila jsem si plavky, krém (ve finále jsem ho ani nepoužila, protože to je přece zbytečný když fouká vítr a slunce tolik nepalí.. jo, teď už vím, že to je blbost), kšiltovku a deku (stále používám deku z Quatar Airlines :-D) a šla jsem společně s tou slečnou. Jeli jsme městským autobusem a cestou mi ukázala, kde si mám koupit simku, kterou budu na týden roadtripu potřebovat, abych o sobě dávala vědět domů.
Na pláž přišla většina lidi až kolem druhé hodiny. Ve vodě jsem byla jednou, protože nebyla moc lákavá. Jinak jsem se opalovala a poslouchala hudbu. A taky jsem si dala svou první zélandskou zmrzlinu.
Hrozně mě baví pozorovat lidi, přemýšlet nad tím, co si asi říkají a co si myslí. Občas si taky poslechnu nějaký ten rozhovor a někdy se fakt bavím. Vedle mě byly tři holčiny asi kolem sedmnácti let. Vylezly z vody a jedna se ptala: Kolik je hodin? A druhá: čas akorát na zmrzku. Poté se ji ostatní holky ptaly, proč si nelehne a na chvíli se neopaluje jako ony a ona řekla, že už černá je (což je pravda. Byla to černoška).
O půl čtvrté jsem jela z pláže zpět, bylo zataženo a dost foukalo. Procházkovou chůzí jsem si prošla Queen street (něco jako Oxford street v Londýně) - hodně lidi, spousta drahých krámu a obchodů se suvenýry. Koupila jsem pár pohledů, a pak mi došlo, že je neděle a že bych si měla pospíšit, abych si stihla koupit SIM kartu. Prošla jsem dvě doporučené prodejny (něco jako Vodafone, O2 u nás) a nakonec se rozhodla pro volbu, koupit si simku v supermarketu a dobít si ji sama na tolik, kolik budu chtít. Pro mě je totiž důležité mít na následující týden data.
Došla jsem si na wrap (jo, většinou jím venku, protože se štítím všeho nádobí a příboru z kuchyně v hostelech), ozvala se domů a pádila na vlak. 40 minut jsem jela na nádraží do Sunnydale, kde na mě čekal Mario s autem (naším půjčeným vanem).
Společně jsme jeli nakoupit a na ubytování. Trochu jsem se obávala toho, když mi řekl, že tam bude 15 lidí, ale nakonec bych tam nejradši zůstala i dále! To bylo tak bozi!! Bylo tam dost Čechů, zejména párů a hostitel byl fakt zlato!
Večer jsme šli "vyloupit popelnice" (= dumpster diving a to bylo tak skvělý a adrenalinový! Nikdy předtím jsem o tom neslyšela a jsem si jistá, že před rokem bych jen ohrnula nos a nezkusila to. Ale teď jsem zastáncem toho, nebát se výzev a zkoušet všechno. Sedli jsme do auta (bylo nás pět), nenápadně přijeli k obchoďáku a začali s "loupením". Našli jsme zmražený jídlo. Hlavně ovoce, zeleninu a zmrzlinu. Vše bylo zabalené. Doma jsme to pořádně omyli a nestačila jsem zírat. Všechno mělo trvanlivost až do prosince 2020...
