Te Puia, Rotorua :: Andy-na-cestach1

Ráno se budíme v šest hodin, abychom stihli vidět východ slunce. Atmosféra mezi Míšou a Mariem je trochu napjatá, ale zvládáme.

Chvíli se snažím meditovat, snídám nakradené borůvky se svým jogurtem a musli a v osm sedíme v autě a jedeme směr Rotorua se zastávkou na tankování. Kupuju si taky ledový kafe. Mňam. Po dojezdu do města se stavujeme na informacích, kde nám milá paní doporučuje místa, které bychom měli navštívit-respektive místa jsme si našli sami, ona nám říkala, co je na tom místě specifické, jak se tam dostat..

Vydáváme se tedy do Te Puia. Do centra Maorské kultury a geotermální a vulkanické aktivity. Kupujeme si dražší lístek (71 NZD) s představením Maorů.

Hned po příchodu do areálu se ti dva zase rafnou. Divím se, ze se svým (podle mě) konfliktním charakterem se do hádek vůbec nezapojuju a jsem nestranná. Chvílemi si připadám jako učitelka, která má na starost je hodit do klidu a urovnat je. Opět jsem se přesvědčila, že učitelství je fakt to, co chci jednou dělat!

Nakonec jsme s Míšou spolu dvě hodiny a Mario je sám. Předem jsme si domluvili čas srazu a když jsme se všichni sešli, řekli jsme si, co je špatně a co každého štve. Vlastně na sebe se zvýšenými hlasy mluvili jen oni, já jsem si mezitím udělala okruh kavárnami a zjišťovala, co dobrého kde mají. Taky bylo pravdou, že jediný můj problém byl ten, že mě vadilo jen to, že mají mezi sebou konflikt ti dva..

Ta Puia rozhodne stojí za návštěvu. Jeden z gejzírů- Puhutu neustále tryská a to až do výšky 30 metrů. V areálu jsou také jezírka, jezera, bahýnka a bahnité gejzíry, které vás zaujmou svou aktivitou (tryskají, bublají,.). Areál byl větší než jsem si myslela a i přesto, že tato atrakce je velkým lákadlem pro turisty z různých koutů světa, v některých momentech jsem byla na cestě úplně sama.

No a pak jsme jeli do dalšího "ubytování". Po neustálým dohadoánim se o tom, kde budeme přes noc pobývat, jsme se nakonec dohodli. Problém byl totiž v tom, že náš campervan byl pro dva lidi. Dva seděli normálně na předních sedačkách a třetí seděl vzadu na matracích. Pohodlně se tedy vevnitř vyspali dva. Třetí z nás musel spát ve stanu. Mario odmítl spát ve stanu, protože prý neměl teplé oblečení na to, já neměla spacák, ale i tak jsem jednu noc ve stanu spala. Ti dva nebyli schopni vedle sebe spát, takže já jsem spala tak, že jsem zkoušela spát ve stanu, ale v průběhu noci jsem si kvůli zimě přelezla k Mariovi do auta... Problém byl v tom, že míst, kde se dalo spát v campervanu bylo daleko více než těch, kde bylo povolené stavět i stan. Míša, která spala ve stanu téměř každý den nechtěla spát na místě, kde bylo stanování zakázané (pokuta 200 NZD) a v tom byl ten problém. Kempy se stany byli totiž většinou zpoplatněné (i když jak jsme později zjistili, nebylo tomu úplně tak). Takže většina počátečních dohod bylo kvůli tomu, zda budeme stavět stan načerno a buď to projde, nebo budeme platit 200 NZD a nebo druhá volba - a to zaplatit poplatek na místě, kde se dá stavět stan. Tento den jsme se dohodli, že nakonec přespíme v místě, kde není povoleno stanovat.

Po domluvě jsme spaly já a Míša ve stanu a Mario v autě. Stan jsme začaly stavět až po devátý večer, aby nás nikdo neviděl - kvůli zákazu. Stavěly jsme ho dost dlouho, protože Mario stihl za tu dobu napsat snad deset dopisů. Jo, to nám hodně při stavení pomohlo... Nejdřív jsme nemohly najít správný místo, potom kvůli suché trávě nešly ani zapíchnout kolíky. Nafouknout matraci trvalo tak sto let. Mario se na mas díval a stejně nám ani nepomohl. Tak se ve mě najednou probudilo mé "konfliktní" já, které mu řeklo, že když je chlap, mohl by nám pomoct a ještě par dalších (ne moc pěkných) věci, které mě ten den od něj štvaly. Myslím si, že domluvit se anglicky při hádce je další level a je úspěšně za mnou. Juhuu. Nic neřekl, ale po půl hodině (jo, další půl hodiny mordování se se stanem) nám pomoct šel. Nakonec mi půjčil i spacák.

Při Maorském představení Maoři tančili, zpívali a ukazovali to, jak v minulosti bojovali a bránili se. Bylo to velmi zajímavé. Část představení byla venku, část vevnitř.

Po hodinách hladu (jooo, těchto pár dní jen snídám a pak jim až ve čtyři - k údivu fakt :D), si dávám chleba s hummusem, který se po dvou dnech v ledničce, která nechladí, stává opravdovým humusem.

Poté vyrážíme zase do města. Zastavujeme blízko jezera Rotorua a jdeme se projít. Musím říct, ze jsem se v té chvíli cítila dost vyčerpaně. Z toho, že jsem se ne úplně pořádně vyspala, z toho, že jsme přeci jen pár kilometrů nachodili, z konfliktu (teda spíše konfliktů), které jsem musela poslouchat a z nepřestávajícího pražícího slunce. Nicméně jsme úspěšně prošli kolem části jezera, kde jsme mimo jiné viděli i černé labutě, viděli jsme pár jezer s geotermální činností a dostali se ke Government Garden. Osobně se mi moc líbila budova, která se tam nachází a všem se nám líbila krásně zelená tráva, do které jsme i lehli a odpočívali. ve stínu jednoho obrovského stromu.

Pokračovali jsme autem, stavili se v obchodě s alkoholem, protože jsme měli fakt žízeň a chuť na vychlazené pivko. Tam po nás všech chtěli pas. Když jsme kvůli nim přehrabali cely auto a ukázali jim pasy, byli jsme všichni spokojeni. Já jsem si zabalila pivko do ručníku a vesele řídila. Při řízení jsem si jistá a už mi vůbec nepřijde, že řídím na druhé straně :-).

No a pak jsme jeli do dalšího "ubytování". Po neustálém dohadovánim se o tom, kde budeme přes noc pobývat, jsme se nakonec dohodli. Problém byl totiž v tom, že náš campervan byl pro dva lidi. Dva seděli normálně na předních sedačkách a třetí seděl vzadu na matracích. Pohodlně se tedy vevnitř vyspali dva. Třetí z nás musel spát ve stanu. Mario odmítl spát ve stanu, protože prý neměl teplé oblečení na to, já neměla spacák, ale i tak jsem jednu noc ve stanu spala. Ti dva nebyli schopni vedle sebe spát, takže já jsem spala tak, že jsem zkoušela spát ve stanu, ale v průběhu noci jsem si kvůli zimě přelezla k Mariovi do auta... Problém byl v tom, že míst, kde se dalo spát v campervanu bylo daleko více než těch, kde bylo povolené stavět i stan. Míša, která spala ve stanu téměř každý den nechtěla spát na místě, kde bylo stanování zakázané (pokuta 200 NZD) a v tom byl ten problém. Kempy se stany byli totiž většinou zpoplatněné (i když jak jsme později zjistili, nebylo tomu úplně tak). Takže většina počátečních dohod bylo kvůli tomu, zda budeme stavět stan načerno a buď to projde, nebo budeme platit 200 NZD a nebo druhá volba - a to zaplatit poplatek na místě, kde se dá stavět stan. Tento den jsme se dohodli, že nakonec přespíme v místě, kde není povoleno stanovat.

Řídím já, Míša naviguje a Mario spí vzadu na matračce. Zastavujeme se ve veřejných sprchách a dáváme si krásně teplou sprchu. Zadarmo. Potom pokračujeme na cestě a po necelé hodině dojíždíme do místa poblíž HUKA FALSS WATERFALLS.

Mario děla večeři- těstoviny s rajskou, cibuli, česnekem a houbami. Mňamka.

Po domluvě jsme spaly já a Míša ve stanu a Mario v autě. Stan jsme začaly stavět až po devátý večer, aby nás nikdo neviděl - kvůli zákazu. Stavěly jsme ho dost dlouho, protože Mario stihl za tu dobu napsat snad deset dopisů. Jo, to nám hodně při stavení pomohlo... Nejdřív jsme nemohly najít správný místo, potom kvůli suché trávě nešly ani zapíchnout kolíky. Nafouknout matraci trvalo tak sto let. Mario se na mas díval a stejně nám ani nepomohl. Tak se ve mě najednou probudilo mé "konfliktní" já, které mu řeklo, že když je chlap, mohl by nám pomoct a ještě par dalších (ne moc pěkných) věci, které mě ten den od něj štvaly. Myslím si, že domluvit se anglicky při hádce je další level a je úspěšně za mnou. Juhuu. Nic neřekl, ale po půl hodině (jo, další půl hodiny mordování se se stanem) nám pomoct šel. Nakonec mi půjčil i spacák.

Ode tří v noci mi byla pěkná zima, ale jinak se mi spalo fajn. Jsem rozhodne vyspaná víc než po včerejším spaním ve třech...