Tongariro Alpine Crossing

Ráno se budím kolem sedmé, snídám, čistím si zuby, oblékám se a divím se, kde je Míša, která měla spát ve stanu, jelikož jsme se včera domluvili, že v 7:30 vyjíždíme na trek. Jdu se tedy podívat do stanu a zjišťuji, že tam není. Jdu kolem bílého auta a vidím ji jak mi mává. Později se dozvídám, že kolem půlnoci přijeli ti tři argentinci (naši zachránci ze včera) do kempu, a tak šla na vínko a na spánek k nim. Byla to rozhodně lepší volba než spát ve stanu, protože zrovna v tu noc byla celkem zima. Divím se, že nejde ven, protože za 5 minut máme odjíždět. Jelikož nemám co dělat, jdu a skládám stan a po jeho složení si madam přijde k autu a diví se, kam spěcháme. Myslela si, že odjíždíme až v osm. A tak s Mariem čekáme usazení v autě a za pět osm konečně vyrážíme.

Dnes nás čeká trek Tongariro Alpine Crossing, který je považován za nejkrásnější jednodenní trek na světě. Jak se později ukáže, opravdu tomu tak je. Do batohu si balím dostatek vody, jídla a čokoládku. Taky opalovák, kraťasy (kdyby mi náhodou bylo v legínách teplo) a bundu, jelikož bylo všude na cedulích napsáno, že počasí se tu extrémně mění.

Chtěli jsme autem dojet na začátek treku, projít tento trek a nazpátek se nechat odvézt shuttle autobusem zpět na naše parkoviště, jelikož jít to celé nazpátek by se za den asi ani nestihlo (rozhodně ne já :-D). Po cestě však vidíme parkoviště a dost lidí, kteří jsou na konci treku. Nakonec se rozhodneme zaparkovat tam (parkoviště Ketetahi). Necháme auto v cíli, busem se dopravíme na začátek a pak projdeme trasu do cíle, kde nasedneme do auta a pojedeme dál.

Přijíždíme akorát, protože za deset minut odjíždí shuttle bus na začátek treku. Mario parkuje a já kupuju lístky na shuttle bus. Jeden stojí 40 NZD (cca 650 Kč), což není úplně levné, ale na druhou stranu se neplatí nic za parkoviště a vstup na trek, takže to ve finále tak hrozné není:-). Shuttle bus s námi jede 25 minut na start treku (Mangatepopo). Počasí nám přeje a nálada je zatím dobrá.

Máme před sebou 19,4 km. Na mapičce, kterou jsme obdrželi, vidíme trasu a slovy popsaný trek, který nám podává informace o tom, kde se nacházíme, kolik km je stoupání, na jakém úseku a tak. Na začátku trasy nás taky vítá tahle cedule, která nám radí, že když postřehneme zemětřesení či erupci, máme běžet dolů z hory co nejrychleji. Díky za radu! 

Začátek je pozvolný, drobné stoupání a zhruba od třetího kilometru je stoupání opravdu značné. Rozdělujeme se. Mario jde vepředu, Míša se seznamuje s poněkud obtloustlejším, velmi milým a usměvavým brazilcem, a tak jde za mnou a já jdu veprostřed. Musím říct, že jsem si to sama se sebou užila. Dělala jsem si přestávky kde jsem chtěla, fotila jsem si, co se mi líbilo, zkrátka jsem si užívala chvíle sama se sebou. Během cesty jsem využila jak opalovák, tak bundu a zimní čelenku..

Neustále se bylo na co dívat. Údolí, jezera, krátery. Neskutečné. Střídaly se schody, lesy prašné, dřevěné a asfaltové cesty. 

Zhruba v polovině cesty u Emerald lakes jsem viděla nejkrásnější pohled z celého treku. Pohled na průzračné jezero s pozadím s kouřem a horou. Vylezla jsem si na kámen, sundala boty, vyndala svačinu a nemohla odtrhnout z téhle nádhery zrak. V těch pár minutách, kdy jsem tam byla, bylo na tom místě minimum lidí (možná proto, že jsem si sundala ty boty?..) Po pár minutách přišel Mario (nechápala jsem, jaktože se ocitl najednou za mnou a nebyl někde vepředu, asi jsem byla po té čokoládové tyčce "naspídovaná") a poté Míša. A tak jsme se opět sešli, řekli si, jak se nám tu líbí a pokračovali dál.

Cestou jsme potkali xkrát záchody, které byly čisté, zadarmo a byly zvenčí perfektně maskované tak, aby zapadly do přírody, ve které jsme se právě nacházeli. V průběhu celého treku jsem neviděla na zemi jediný odpadek! A za celou cestu jsem neviděla jediného Asiata!!! Tohle by bylo na ně asi moc a vyplýtvaly by si všechno místo na svých neustále aktivně fotících telefonech.

Nohy mě nebolely, ale co mě bolelo, byla chodidla. Hlavně při chození z kopce.

U auta jsme si dali sraz a pokračovali v cestě dál. S míšou jsme si řekly, že by bylo fajn stavit se někde na nějakou dobrou večeři. V lokalitě, ve které jsme se nacházeli ovšem nebylo nic moc extra na výběr, a tak jsme se rozhodli pro Burger king vedle benzínky. Vzali jsme si s sebou mobily, které jsme si konečně nabili na 100%, jelikož v autě to bylo zcela nemožné, obzvlášť, když jsme se neustále střídali tak, aby každý měl aspoň trochu baterky, a objednali si. Já jsem si dala burger, který mě chutí velmi mile překvapil, hranolky a fantu. Na tabuli s nabídkou jsem mimojiné viděla i to, o čem mi vyprávěla novozélandská rodina - Fantu se šlehačkou. Tu jsem si s chutí NEdala a místo ní si dala zmrzku s karamelem.

Všechno bylo dobré do té doby, než jsme se začali bavit o tom, že by mohl ve stanu spát konečně Mario a ne Míša. Oznámil nám, že ne a vymyslel asi tak 150 důvodů proč. A tím začala další fáze dnešního dne - hádanice.

Jelikož jsme všichni potřebovali sprchu, našli jsme veřejné sprchy poblíž místa, ve kterém jsme se nacházeli. Cestou tam jsem seděla vzadu v autě a poslouchala ty dva, jak se neustále pošťuchujou. V češtině mi pak Míša řekla, že na to nemá a že si radši vezme vlak a pojede domů. No a co teď,, Já neměla problém ani s jedním z nich. S oběma jsem vycházela dobře, ale jak se mám rozhodnout? Pokračovat v cestě s Mariem a nechat Míšu samotnou a nebo jet s Míšou domů a vzdát se tak posledních pár dnů výletování na Zélandě? U sprch jsme všichni tři vystoupili z auta a začali se hádat. Hlavní slova měli oni dva, já jsem byla zase jako učitelka/soudce/matka mezi nimi a přidávala komentáře. Míša začala balit věci a já se přidala. V tu chvíli (ve tmě a na samotě) jsem přece nemohla nechat Míšu samotnou.  Věci jsme měli sbalené rychlostí blesku (až jsem nechápala, jak jsem tak rychle a snadno mohla zažít svůj kufr) a stáli jsme před autem s tím, že se rozloučíme. Problém byl v tom, že Míša neměla data a tak ani nevěděla kde jsme,  jakým směrem se vydat a tak. Šla jsem za Mariem s tím, že mě to mrzí, ale že tu Míšu samotnou nemůžu nechat a ať jede, že si nějak poradíme. Řekl mi, že nás tady nenechá (což od něj bylo konečně chlapské gesto). A tak jsme se dohodli, respektive já to ze své maminkovskoučitelskosoudcovské role oznámila, že pojedeme do kempu, kde se vyspíme a zkusíme trip dokončit. Ať se spolu klidně nebaví, ale dáme to. 

A tak jsme jeli v tichosti spát tam, kde jsme spali včera. Míša ve stanu, já s Mariem v autě. Musím říct, že usínat v takovém tichu byl po předchozích nocích plných povídání a smíchu nezvyklé. Bůh ví, jak to bude zítra ráno..