Wai-O-Tapu, Mount Tauhara

Ráno jsme se stavili v turistickém centru, kde jsme si koupili vstupenky na Wai -o - Tapu, jelikož byly o pár dolarů levnější než koupení na místě. Pak jsem si pěkně zařídila až do toho místa. Trochu jsme si zajely, protože jsme se jakoby vraceli zpět k městu Rotorua, kde jsme byli včera. Musím říct, že to za to stálo. Navíc jsem si krásně užila řízení. 

Přivítal nás opět smrad síry, potkali jsme českou skupinu a spoustu asiatů. Vstup stál necelých 30 NZD, parkování bylo opět zadarmo. Výlet jsme začali kávou a dortíkem. Nálada mezi Míšou a Mariem byla kupodivu klidná.

Neskutečný. Tohle byl jeden z nejhezčích výletů vůbec. Tryskající jezírka, různé barvy všude kolem nás, krásné počasí a usměvaví lidi. Fotky to vyjádří lépe :-).

Poté jsme jeli zpět směr Taupo. Cestou Míšu napadlo, ze bychom mohli jít na horu Tauhara, která se nachází kousek od města. Já jsem moc nechtěla, protože jsem v tu chvíli chtěla spíš zasednout někam na kafe, psát pohledy a procházet se jen tak kolem jezera. Mario si našel půjčovnu kol a rozhodl se trávit čas s kolem. A tak jsme ho pro cestě vysadily před obchodem, domluvili jsme se, že až skončí, zavolá nám a že kdybychom se nemohli dovolat, dáme si sraz před turistickým centrem. Po včerejší situaci s "rozchodem" si vždy budeme říkat "plán, kde se sejdeme". V tomhle případě se to opravdu hodilo, ale o tom později... 

Nakonec jsem se rozhodla jet s Míšou na horu Tauhara. Měla jsem radost, že jsem konečně pochopila místní systém blikání na kruháči. Soustředila jsem se teda na blikání a přitom jsem zapomněla dát přednost na kruháči (zprava), na což mě upozornil až troubící náklaďák. Pot mě polil, to je pravda. 

Procházka na horu byla nakonec skvělá a já jsem byla ráda, že jsem překonala svou lenost a nakonec se rozhodla jít. Cesta nahoru byla dost strmá, naštěstí většinou v lese, takže jsme byly schované před slunkem. Viděli jsme desítky ovcí a krav, které měly oooohromně velký výběh, což jsme dost ocenily. Líbilo se mi, že z hory bylo vidět to, kolik jak krásná příroda tady je. Taky jsme za celou dobu potkali asi dvě skupiny lidí. Jedna z nich se skládala z poněkud pěkných tří argentinců.

Cestou dolů jsme se bavily o tom, že nechám Mísu, aby si zkusila řídit auto. Mario by s tím asi úplně nesouhlasil, ale v tu chvíli tam s námi nebyl a byl tam zrovna takový hezký plácek, a tak jsme se bavily, že si to zkusí. Jenže.. ZASE TEN VESMÍR! Prostě nám ukázal, že to není dobrý nápad a že to Míša zkoušet prostě nemá. Jen co jsme se přiblížily k autu, mačkala jsem tlačítko na odemknutí, ale neslyšela jsem žádné pípnutí a auto se neodemklo... 

Na parkovišti stál ještě jeden pán, který mi začal říkat, že před chvílí přijel a celou dobu naše auto vydávalo zvuky alarmu. Poradil mi, ať auto odemknu klíčkem a zkusím nastartovat. Odemkla jsem, ale nastartovat nešlo. To znamenalo jedno. Baterka došla.

Neměla jsem místní simku, takže ani data, Míša měla deset procent baterky, Mario byl někde na kole. Super kombinace. Pán se nám snažil pomoci, společně jsme odtlačili auto na  stranu a nabídl mi, že mě vezme do města - k turistickému centru, tam, kde jsme měli mít sraz s Mariem "kdyby něco". Míša zůstala u auta. S tím pánem jsme dojeli na místo a Mario nikde. Zapomněla jsem ještě říct, že za tu cestu jsem tomu pánovi asi stokrát poděkovala, protože jinak fakt nevím, co bychom dělaly. Snažili jsme se dovolat Mariovi, což bylo nemožné, protože ten pán si opsal špatně Mariovo číslo. Konečně, po deseti minutách, vidím Maria, říkám mu, co se stalo. Přiznám se, že tak klidnou reakci jsem nečekala. Čekala jsem něco jako vynadání a řeči o tom, že to je moje vina, že mi neměl auto dávat a tak, ale nic z toho se nestalo. Řekl mi, že to zvládnem, že v autě je náhradní druhá baterka a když mu říkám, že jsem měla obavy z toho, že mi vynadá, říká mi něco ve smyslu, že jsem prdlá a jak mě to vůbec mohlo napadnout. Společně sedáme do auta toho našeho zachránce a jedeme na parkoviště pod horu, kde stojí naše auto. A Míša.

Přijíždíme a vidíme vysmátou Míšu a tři kluky v našem věku. Když přicházím blíž zjišťuju, že to jsou ti argentinci, se kterými jsme se setkaly na hoře. Zdravíme se pusinkami a vesele nám sdělují, že auto nastartovali kabely a můžeme jet. Jak já jsem jen vděčná za ty lidi, které jsem tenhle den potkala! :-)

Legrační taky bylo, že ti argentinci měli stejný program předchozí den, tento den i zítřejší den, a tak si říkáme, jak by bylo fajn, kdybychom se zítra někde potkali (a taky že jsme se opravdu potkali:-)). 

Jedeme na další "přespávací parkoviště" a cestou poslouchám nekončící konflikt mezi těmi dvěma. Tuhle noc spím už od večera v autě s Mariem, ale předtím pomáhám Míše se stavěním stanu. Přejeme si dobrou noc a jdeme celkem unavení spát.