Za měsíc domů

Tak přesně za měsíc letím domů. Jestli se těším? Jasně, že ano. I když na jediný, co se těším je rodina. 

Až se vrátím, čekají mě zkoušky a škola. No, tenhle pobyt tady mi zamotal v hlavu. Celý život žiju v domnění, že být učitelkou je přesně to, co chci dělat. Během tohohle pobytu jsem však došla k otázce, jestli je to opravdu ono. Moc by mě bavilo dělat něco, kde bych komunikovala s lidmi a hlavně používala angličtinu, ve které bych se tak pořád zlepšovala, což se u učení na základce úplně říct nedá... Tak uvidíme, kde jednou opravdu skončím.

Většinu času píšu o tom, jak je tu vše super (teda pokud zrovna nenarazím hlavou do skla nebo pokud neztratím kreditku, která není moje), ale ve skutečnosti je pár věcí, které úplně super nejsou. Za půl roku ztratíte tak nějak přehled o tom, co se děje mezi přáteli. Českými přáteli. I když je sledujete na Facebooku či Instagramu, většinou si s nimi píšete, nebo voláte tak málo, že vlastně ztratíte přehled o tom, čím si ten druhý opravdu prochází. Každý se vás ptá, jak se tu máte. Jasně, že nebudu popisovat detailně celý svůj pobyt, svůj poslední týden nebo to, co jsem dělala dnes, a tak jen stručně shrnu to, že se tu mám fajn. Podrobnější příhody nevyprávím, protože dotyčný nezná podrobnosti příběhu, který s tím daným příběhem, který chci vyprávět, má něco společného, a tak.. To stejné určitě cítí i kámoši, kteří, zatížení svými denními problémy a povinnosti, nejsou úplně zvědaví pokaždé číst nebo poslouchat, jak skvěle se tu mám.. 

Takže se popravdě trochu obávám návratu kvůli tomuhle. "Jsou moji kámoši vůbec ještě mými kámoši?" Během pobytu tady jsem si vytvořila jiné, lépe řečeno další, kamarády, se kterými jsem strávila příjemné chvíle. S těmi se budu muset rozloučit, což taky není příliš úsměvný. Tak to jen krátce o tom, jestli se těším domů...

Rozloučení bude jak jinak než smutné. S rodinou, kterou jsem strávila půl roku svého života se uvidím možná tak po Skypu,  kamarády taky tak. Co mě bude chybět asi úplně nejvíc bude místní atmosféra. Místní lidi, kultura, pořádek.

Na druhou stranu se mooooc těším na svou milovanou rodinu. Na to, až budu s mamkou sedět na zahradě a popíjet kávu (nebo víno, kterou jsem se konečně naučila pít) v její nové venkovní květinové zahradě, na ségru se kterou si budem povídat v bazéně (snad bude ještě teplo), na tátu, se kterým půjdu do gymu jako za starých časů (a budu doufat, že v tréninkovém plánu nebude běh, u kterého mám stopro jistotu, že mě předžene) a na pejsánky, které budu muchlat, muchlat a muchlat. No a samozřejmě na další členy, kteří se mě budou jistě ptát "Tak kam to bude příště?" :-D

I když trochu smutním z toho, co všechno budu muset opustit, nedá se říct, že jsem smutná, protože to není navždycky. Vždycky se přeci můžu vrátit zpět. :-)